Příběh koloběžkáře

05.09.2022

  Chci Vám vyprávět příběh, který jsem nazval PŘÍBĚH KOLOBĚŽKÁŘE. Začátek všeho se odehrál před dvěma lety. V tu dobu se mi docela zásadně změnil život. Přišel jsem o práci a zároveň prožíval rozpad manželství. Vyrovnat se s tím nebylo vůbec snadné. Doslova mě to psychicky srazilo na kolena a onemocněl jsem. Tím vás ale nechci zatěžovat. Postupně jsem se se stavem věcí smířil. Bylo však nutné najít opět smysl života a tím se mi stala koloběžka.. Bral jsem to jako dokonalou terapii na své problémy. I má lékařka mi tuto terapii doporučovala.. Jezdil jsem každou volnou chvíli a čím dál víc mi jízda byla potěšením.Našel jsem si novou práci a stalo se pravidlem, že na koloběžce jezdím do práce trasu Rokycany - Plzeň a zpět za každého počasí a v jakémkoliv ročním období.

V televizi na ČT4 sport jsem viděl dokumentární pořad o závodě 1000miles Adventure . Líbilo se mi to. Zjištěné podrobnosti o závodu mně utvrzovaly, že se chci také zúčastnit.

Na podzim můj zaměstnavatel firma Bauhaus pořádala každoroční dobročinnou soutěž zvanou Bauhaus challenge, která podporuje nadaci Krtek (nadace dětské onkologie). Pracovníci, kteří se soutěže účastní musí ujet nebo ujít jakékoli množství kilometrů (vše se zaznamenává v aplikaci mobilního telefonu) . Firma Bauhaus za každý takový kilometr přispěje nadaci 10 Kč. Bral jsem to jako přípravu na 1000miles Adventure a docela do toho dupal. Nakonec za 14 dní i když jsem pravidelně chodil do práce ujel 1 100 kilometrů. Skončil jsem 2. v ČR a 4. v Evropě. Důležité bylo, že nadaci šlo díky mému výkonu 11 000 Kč a to byl můj cíl. Na závod 1000miles Adventure ale není tak jednoduché se přihlásit. Existují dvě varianty. Buď jít na jeden ročník jako dobrovolník pořadatel nebo být tak rychlý a 01.01. v 00:00 hod se přihlásit přes internet a doufat jestli to vyjde. Letošní ročník byl plný během 52 sekund, takže to byla taková loterie. Je také možné čekat jako náhradník a doufat, že to někdo odřekne.

Rodiče zjistili, že pořadatel závodu vypsal soutěž. Jednalo se o napsání příběhu proč právě já bych se měl závodu účastnit. Ze všech došlých příběhů bude vybráno10 nejlepších a ti budou mít účast v závodu zajištěnu. Rodiče neváhali, příběh napsali a vyšlo to. Byl z toho dárek pod stromečkem a já z toho měl velikou radost.. Ještě před novým rokem jsem začal více trénovat. Jak množství ujetých kilometrů, jízdu těžkým terénem i jízdu po tmě.

Zodpovědně se připravoval až do osudného dne. Při jízdě ze zaměstnání přišel úraz a já si zlomil klíční kost. Šlo o dvojitou tříštivou fraktu levé klíční kosti. Lékař, který mě operoval, sdělil, že má rekonvalescence bude trvat půl roku. Nechtěl jsem tomu věřit a doufal v co nejrychlejší zhojení. Míle začínaly až za 2 a půl měsíce, tak mi nic jiného nezbýbvalo než doufat a věřit. Po pěti týdnech jsem mohl začít rehabilitaci. Na internetu jsem si našel cviky a začal rehabilitovat a zároveň i trénovat jen tedy na silnici, protože jsem měl strach, aby to sešroubovaná kost vydržela. Nesměl jsem totiž ruku zatěžovat.

Ještě před závodem jsem si nebyl úplně na 100% jistý zda to zvládnu, ale víra byla silnější.

Zapoměl jsem vám vysvětlit pravidla závodu 1000miles Adventure.

Jedná se o závod na 1630 km což j 1000mil těžkým terénem mimo civilizaci přes celé Slovesko a Česko. Z nejvýchodnějšího místa na Slovensku obce Nová Sedlica do jednoho z nezápadnějšího místa v Česku obci Třebeň u Chebu. To vše bez zajištění a podpory, takzvaně na vlastní triko.

Pořadatel vypravil vlak, který nás dopravil do místa startu. Cesta byla v pohodě. Už ve vlaku jsme se trochu seznámili. Velké množství závodníků bylo kolařů. Od těch, kteří se již účastnili předchozích ročníků jsme všechny zkušenosti pozorně vyslechli. Koloběžkáři a kolaři byla jedna parta.

Na startu proběhly velké přípravy, doplnění vody a zkonzumování zbylého jídla, aby bylo dost místa v batohu. Na přímém slunci před Obecním úřadem v Nové Sedlici to bylo dost zdlouhavé. Opravdu bylo dost zatopeno. Většina koloběžkářů nastoupila do první řady. Start byl úplně dokonalý. Přes 300 závodníků se dalo do pohybu. Neuvěřitelně gigantický nástup každého z nich působil jako hromadný start nějakého velkého světového maratónu v zahraničí.

Nedříve se koloběžkáři střídali na prvních pozicích, až asi na pátém kilometru nás předjel první cyklista. To však není vůbec důležité. Tento závod je hlavně o vytrvalosti a před námi byla hodně dlouhá cesta asi dva týdny. Projeli jsme přes obce Zboj, Uličské Krivé a Ulič, které se nachází na Slovensko-ukrajinských hranicích a pak konečně do slovenského vnitrozemí přes rozhlednu Holica.

Sjezd z této rozhledny se stal kamarádovi Jirkovi Svobodovi č.178 osudným. Díky ne moc přesným navigacím a i tím, že jsme se oba s nimi teprve učili pracovat jsme v lese zabloudili. Z lesa jsme se konečně vymotali a přišel sjezd. Po prašné a kamenité stezce pro cyklisty já to pustil na plno bez brzdění a zastavil až dole na křižovatce. Najednou slyším velký rachot. V ten moment vím, že asi není něco v pořádku. Ohlédl jsem se jestli Jirka jede za mnou. Vtom slyším pouze sténání a volání o pomoc. Nevím přesně co volal. Asi jen HÉJ, protože jsme se ještě osobně neznali, tak ani nevěděl jak mě oslovit. Bylo mi jasné, že to asi nebude jen tak nějaká odřenina a splěchal zpět. Seděl na zemi, držel si loket a koloběžka byla asi uprostřed cesty. Loket byl v pohodě, ale rameno ne. Nahlédl jsem pod triko. Měl na klíčku bouli a já věděl, že pro něj závod skončil.

Právě to samé se mi před nedávnem stalo a bylo jasné, že je to zlomenina. Jirka byl v pohodě, nebyl ve velkém šoku, jen si vyčítal proč nebyl opatrnější. Ve spolupráci s projíždějícími cyklisty jsme zavolali záchranku a pořadatele. Bylo trochu složité přesně nahlásit lokaci, protože úraz se stal v terénu.

Když jsme čekali na příjezd horské služby tak mi Jirka z vděčnosti začal nabízet všechno, co bych mohl potřebovat a jemu už to k ničemu nebylo. Ukecal mě a já si od něj vzal alespoň dva balíčky hroznového cukru.

Jako první k nehodě dorazili pořadatelé pro koloběžku. Poprosil jsem zda mohou na horskou službu počkat místo mě a oni přikývli. Já mohl opět vyrazit na trasu a posunout se dál. Nějakou chvíli jsem pak jel se Zdeňkem Tiefenbachem č.69 . Neměl stejné tempo. Byl jsem nucen se rozloučit a valit to dál. Cílem pro mně bylo dostat se do 6 hodin ráno na Hrešnou, což byl vstup do medvědího území. Předjel jsem nějaké cyklisty a chvíli jel s dalším koloběžkářem Vladimírem Synkem č.149 . Prohodili jsme pár slov. Ani on však neměl moji rychlost, tak já pokračoval opět sám. Najednou se mi objevily křeče v lýtku. Začal jsem doplňovat vitamíny. Moc to nepomáhalo. Říkám si - musíš trochu zmírnit. Když bolest trochu ustoupila opět jsem vyrazil na sólo jízdu. Hned po pár kilometrech začala další křeč, nyní ve stehně. Opět nastoupil hořčík a vitamíny a já jel přes bolest dál. Od Jirky Svobody přece mám hroznový cukr. Začal jsem tabletku po tabletce cucat a zřejmě to pomohlo. Dál pokračuji a doufám, že už se to nevrátí. Vyšlo to.

Nyní mě čekal brod přes řeku Laborec. Asi půl hodiny hledám místo kudy by to bylo nejschůdnější. Netroufnu si vstoupit v půl druhé ráno do černé vody řeky. Vzpomínka na křeče, které jsem měl, prostě pud sebezáchovy mně nedovolil toto absolvovat a raději vyčkal do rozednění. Po dvou hodinách spánku na poli u brodu asi po čtvrté ráno jsem brod překonal a vyrazil na trasu dál. Cesta na Hrešnou nebyla vůbec jednoduchá. Velké vedro bylo zničující. Byla to cesta od stínu ke stínu. Jakákoli možnost občerstvení byla využita. Další část trasy jsem jel s jižanem Martinem Svobodou č. 552, který nakonec na jižní trase slavil ve své kategorii prvenství sice dojel jen do poloviny, ale neměl žádného soupeře, tak že stačilo vytrvat a dojet. Tímto velká gratulace, protože dorazil do půle v dost dobrém čase i já byl pomalejší, ale nevím jestli to lze srovnávat, protože každá trasa je jiná. Spolu jsme dorazili na Hrešnou sice druhý den až v půl desáté, ale mně se povedlo při posledním sjezdu utrhnout zadní blatník. Čekala mě oprava. Po jídlu Martin zalehl a já vzápětí taky. Ráno bylo velké překvapení. Téměř všichni koloběžkáři jsme se sjeli - Petr Smejkal č.133, Štěpán Kolář č.95, Tomáš Hájek č.198 i Vláďa Synek č. 149. Byla velká snídaně a nyní přemýšlím co s blatníkem, jak ho připevnit. Kluci se mezi tím rozjeli na trasu, já opravoval. Díky pomoci personálu restaurace se mi to podařilo. Po důkladném posilnění se vydávám na trasu. Při prvním delším sjezdu se mi uvolnila brašna před řídítky, spadla na blatník a ulomila přední část (zvanou lízátko). Najednou mne čekala první bouřka. Samozřejmě uprostřed lesa, kde se nebylo možno schovat. Na ochranu před deštěm byly mnou použity všechny pláštěnky, ale bylo to úplně zbytečné. Takové provazy, které ze zhora padaly, nenechaly na mně nitku suchou. Vzápětí začalo pražit slunce. Každá nitka, kterou nenamočil déšť, zalil pot. Projel jsem Spišskou Novou Ves a zamířil na Betlanovce do kempu. Opět mě stihl další déšť a zase na silnici mimo civilizaci. Takže co nebylo mokré nebo uschlo tak dostalo přímý zásah znovu. Našel jsem úkryt pod přesahem střechy u nějaké rozvodny. O kus dál byl hotel, který by mi mohl zachránit. Byl to Grandhotel Spiš. Pokoj na jednu noc nebyl úplně levný, cenově nad mé možnosti. Dal jsem si proto jen pivo, jídlo a pokračoval dál. Už bylo po desáté hodině a začala mi být zima. Projel jsem Spišské Tomašovce a zamířil do obce Hrabušice. Zmrzlý, vysílený a mokrý vjíždím do obce. Nezbývá než poprosit

v prvním obydlí o přístřeší a možnost usušení. Překonal jsem stud a zazvonil. Bylo půl jedenácté. Na balkon vyšla mladá paní a já ji vysvětlil svou situaci a poprosil o přístřeší. Řekla mi ať počkám a dlouho se nic nedělo. Po chvíli vyšel její otec a než jsem mu vysvětlil svou situaci tak jsme si potykali a zval mě do zahradního domku. Děkoval jsem mu, že je moc ochotný a hodný. Posadil mě ke stolu. V tu chvíli začal pořádný déšť. Hned mi nabídl pivo, samozřejmě u jednoho nezůstalo a povídali jsme, téměř do rána. O to lépe se mi usínalo. Celá akce byla zdokumentována a to je ono :). Ještě jednou děkuji Fero Malučký, toť jeho jméno.

V 5 ráno jsem se probudil, sbalil a vyrazil zas na trasu. Obec již byla v povoleném území a tak jsem se mohl pohybovat takto časně. Ještě bych chtěl vysvětlit co to znamená. Od Hrešné což je horská chata a lyžařské centrum nad Košicemi byl od 21:00 až do 6:00 hodiny zákaz pohybu mimo obydlené části kvůli značnému výskytu medvědů. A pravidla říkala, že je možné zde pobývat, pouze v civilizaci nejlépe na soukromém pozemku nebo ubytovně, v penzionu, hotelu, chatě. Jediné území bylo povolené od Spišské Nové Vsi až po obec Spišský Štiavnik což bylo asi 27km. Zde jsme se mohli pohybovat i po 21. hodině a spát kdekoliv. Přijel jsem moc brzy a musel čekat na vstup do medvědího území. Využil jsem toho a zatím se nasnídal, zkontroloval koloběžku zda vše funguje jak má, jestli je vše dotaženo jak by mělo. V 6:00 jsem zas vyrazil na trasu. Po cestě jsem doplnil vodu a asi po dvaceti kilometrech mě předfrčeli mí známí koloběžkáři Petr, Štěpán, Tomáš a valili to pěkně. Podali jsme si jen ruce a už jsem viděl jen jejich záda.

Nyní mě čekala dlouhá cesta po okraji Nízkých Tater s dokonalým výhledem na panorama těch Vysokých. Jenže jak jsem byl v té závodnické eufórii, jel jsem po vrcholcích kolem 900m.n.m. a panoramatu Vysokých Tater jsem si všiml asi po deseti kilometrech. Pořád mě táhlo dopředu dojet známou trojici koloběžkářů. Kus trasy jsem jel s jedním cyklistou. Ten však závod jel na pohodu, prostě dovolená. Absolvovali jsme spolu výstup na přečerpávací nádrž ČERNÝ VÁH. Byl to výstup do krpálu asi 45až 50% stoupání. Když jsem chtěl tlačit koloběžku zvedalo se mi zadní kolo. Tudíž musela jet jedině přes ručku na zadním blatníku. Následoval hluboký příkop a výstup po schodech, opět přes ručku po okraji schodiště. Objeli jsme půlku nádrže, pokecali s místním trakerem a následoval krásný sjezd do údolí. První zastávka už sólo v Královej Lehotě do obchodu doplnit zásoby. Na lavičce na návsi jsem se rozvalil sundal boty a jedl jak bych týden neviděl jídlo.

Opět pokračuji dál, Asi po půl kilometru spatřím restauraci s penzionem. Venkovní terasa byla celá plná mílařů. Už bylo odpoledne tak rychle nadlábnout a jet. Zastávka trvala asi půl hodinku. Asi něco před pátou jsem vyrazil do další obce Liptovský Hrádok s tím, že se ubytuji v obci Liptovský Ján. V půl sedmé jsem dorazil na místo, ale žádný penzion ani jiné ubytování nebylo k mání. Dojel jsem až do hotelu Svatojánský Kaštiel, dal si večeři a výbornou kohoutí polévku. Už bylo asi po sedmé hodině. Je potřeba najít něco na spaní. Při placení se dotazuji číšníka, kde by bylo možné postavit stan. Sdělil, že v obci je veřejné stanovací místo. Přesto mně doporučil obrátit se na slečnu recepční. Ta pochopila, že se už nemohu moc hnout z místa a tak mi ukázala místo kde mohu hlavu složit. Moc jsem ji poděkoval a stavěl stan. Místo bylo před hotelem pod vzrostlýmí stromy, úplná dokonalost. Zašel jsem ještě do restaurace na kávu a poděkovat číšníkovi za dobrý typ. Ráno v pět budíček a balení v šest opět na trase. U vleků horského centra jsem zakufroval, protože začala blbnout navigace. Čekala mě dlouhá cesta sólo a na závěr výstup na Ráztocké sedlo a tam Ruda Mana č. 27 cyklista pohodář, taky vyčerpán s výstupu. Trocha odpočinku a pokec s pěšáky od Plzně. Ruda už tam byl dříve a dostal od nich pivko. Došlo na rozloučení a přání šťastné cesty a dlouhý sjezd do Liptovské Lužné. V obchodě nákup jídla a pití s heslem "co koupím to sežeru". Další cesta vedla kus po silnici až do obce Liptovské Revúce a hned dál Suchou dolinou směrem na Krížnou, ale před stoupáním nás stihl déšť. Já chtěl jet dál a doufal, že by se to na Krížnou dalo stihnout do 21:00hodin i v dešti s tím, že bych se na Králově Studni pod Krížnou ubytoval. Byl to ještě kus a v dešti jít ten krpál bylo o zdraví. Tímto děkuji Rudlovi, že mě svým rozhodnutím vrátit se zpět do obce dost zlanařil a vrátil jsem se s ním. Hustě pršelo a postupoval čas, mé ambice se rozpynuli. V místní chatě ještě s dalším cyklistou Jánem Maďarem č.148 jsme se ubytovali, navečeřeli, provedli kompletní očistu a ulehli do peřin. No prostě přepych. Ráno v 6 jsme všichni vyrazili Suchou dolinou nahoru. Po cestě Ján vepředu a každou čtvrt hodinu pískal na píšťalku proti medvědům. Bylo vidět že výskyt medvědů je zde velice vysoký. Všude byl na cestě medvědí trus.

I já zpozornil, ale žádného jsem nezahlédl. Přivítala nás Krížna, náš nejvyšší bod v pohoří Velká Fatra.

Nyní foto všech zúčastněných a poté sjezd do Královej Studni, což je horský hotel s restaurací. Dáme si jedno pivo a rádlera a valíme dál. Další zastávka Turčianské Teplice, obchod a na kolonádě konzumace. Vše co jsem koupil, jsem sežral, tak zas heslo splněno. Stále spěcháme na CP1 což je první záchytný bod s podporou. Dupu do toho jako o život, ale myšlenka na dojezd do 21:00 se víc a víc vzdaluje. Ráno je za námi a my do toho s Rudou šlapem co se dá. Při výstupu na Štyri chotáre v Malé Fatře, si šel Ruda odlehčit a ať jedu napřed, že mě dožene. Asi v půlce výstupu jsem uslyšel kousek vedle mě v lese velký rachot a takové hluboké funění, hned mi bleslko hlavou co by to mohlo být. Asi to byl medvěd. Okamžitě se můj krok zrychlil a výkon se začal podobat výkonu

vrcholového sportovce. Konečně rozcestí a poslouchání jestli ještě něco neslyším. Na lavičce zhluboka oddechuji a najednou Jáno profrčel kolem mě jako by chtěl stihnout CP1 ještě dnes. Když mě dojel Ruda vyprávím mu co se mi přihodilo, ale řekl bych, že mi spíš nevěřil. Následoval přechod přes hřeben a pak sjezd do Nitranského Pravna. V místní hospůdce na pivko, odpovědi na otázky místního osazenstva co to jedeme a pak foto jednoho z fanoušků. 

Pokračujeme dál Klimkovou dolinou, Kohútovou dolinou do Jaseniny. Sjíždíme do obce Gápel, kde

se osvěžujeme v místním penzionu Dolinka. Jáno si hned domlouvá nocleh a my s Rudou doufáme že ještě stihneme dojet do tábora a chaty Homólka, ale už je dost hodin a nevíme jestli se nám to podaří. Už chceme vyrazit a místní osazenstvo v restauraci se nabídne, že není problém abychom zde přespali u jednoho rodáka. Souhlasili jsme. Tušili jsme, že je nereálné to stihnout. Jdeme se podívat, kde budeme nocovat. Vejdeme do zahrady do které nás zavedl místní chlapík, co nám ubytování nabízel a za chvilku přivede ze zadního domku majitele ve vyšším věku, který přijde jen tak v triku naostro bez žádného spodního prádla. Ukazuje nám koupelnu a podkroví kde můžeme spát. Poděkujeme a ještě se vracíme do restaurace, dát si večeři a domluvit se na zítra jak pokračovat dál. Druhý den v pět ráno vstáváme a balíme. Pánovi necháme na stolku v zádveří nějaké EURA a v šest vyrážíme zas všichni pohromadě. Homólka byla opravdu daleko, takže včerejší správné rozhodnutí bylo na místě. V bufetu Partizán dávám pivko, ale kluci začali debužírovat a já chtěl jet dál, abych byl brzy v CP1. Loučím se s tím že mě brzy doženou, to ještě netuším, že až na CP1. Cesta byla velice vysilující. Výstupy do velice příkrých kopců mezi kameny, kde byl velký problém vůbec koloběžku utlačit, tak jsem byl zas nucen používat ručku. Místy se to ale nedalo a koloběžka šla do teplejch a já byl rád že jsem to s ní vyšláp. Uf to byla fuška. Konečně vrchol Baské 955m.n.m. Kolem chaty a tábora sjezd až do Petrovi Lehoty. V obci Opatová podjezd pod tratí a přejezd přes kanál Teplička a Kočkovský. Pak mě čekal Váh. Brod byl dost široký a já si to namířil trochu výš aby tam nebyl takový proud. Nejdříve zkouška brodění. Proud byl sice silný, ale dalo se to zvládnout. Šel jsem 4x. Nechtěl jsem riskovat, že bych něco utopil. Na CP1 potlesk a gratulace že mám celé Slovensko za sebou. Dal jsem za odměnu pivo Bernard. Doplnil pití, jídlo jsem hned spořádal. Pořád jsem se držel svého hesla. Doplnit baterie z balíčku a pokračovat dál. Mezi tím přijel Martin Svoboda koloběžkář z Jihu a pak i Ján a Ruda. Tak jsme si podali jen ruce a já za chvíli to valil zas dál. Věděl jsem podle odjezdů že kluci Petr Smejkal, Štěpán Kolář a Tomáš Hájek jsou asi půl dne přede mnou. Chytl mě lovecký pud je dohnat. Již jsem byl mimo zakázanou oblast a nemusel řešit ubytování.

Přejel jsem hranice a jel na Hostýnské vrchy s tím že pojedu celou noc. V noci začalo drobně pršet, ale v lese byla bučina neboli bukový les a ten skoro v pohodě déšť zachytával. Až ráno v šest začalo hodně pršet. Zabalil jsem batoh, dal potah na helmu a oblékl pláštěnku. Bylo to nekonečné. Výstup a sjezd, snad 200x a to vše v dešti a v bahně. Přední kolo se bořilo do bahna a zadní kolo se zvedalo a Xkrát mě vzala stupačka zezadu přes nohy, s každým úderem se čas pro vstřebání bolesti snižoval. Xkrát jsem si ukopl palce nohou, Xkrát jsem dostal do palce a do malíčku u nohy odlétajícími kameny, Xkrát jsem dostal ránu do kloubu kotníku od konce stupačky a zadní vidlice.

Puchýřů na nohou bylo nepočítaně a ty postupně praskaly. Zajímavé je že nejvíce utrpěla újmu levá strana. Občas jsem musel zastavit, protože bolest levého palce nohy byla dost nesnesitelná. Sundal jsem si obuv a ponožky. Nechal vše větrat a z palce levé nohy musel vymačkat hnis. Pak se šlo nebo tedy jelo o něco lépe. Při výjezdu z Hostýnských vrchů mě fotila pořadatelka na přejezdu přes potok. Naštěstí jsem fotku nikde nenašel. Nevyspalej v pláštěnce a s pytli pod očima. Tak snad nikde nevyplave. Já musel vypadat. Á ta fotografie se našla na facebooku. To je ona.

Ještě jsem zapomněl dodat, že ještě před Hostýnskými vrchy jsem sjížděl do Vizovic. Tam zrovna končil Masters of Rock festival, kde se asi v půl jedné ráno rozcházelo a rozjíždělo asi 20 000 lidí, bylo to jak na Václaváku. Všude samý policajt a já jel na koloběžce mezi opilými rockery. Rolničky zvonili, rockeři uhýbali a já to valil dál na Hostýnské vrchy. Po Hostýnských vrších přišla docela krize.

Ubyly síly a i mírný kopec jsem šel pěšky a usínal za chůze. Dobelhal jsem se do obce Rybáře, kde je rychlé občerstvení Stodola u Bečvy. Doufal jsem, že jídlo a pití mi vlije novou energii, ale snaha byla marná. Spánek je spánek - nová zkušenost. Už jsem jen chtěl hledat nějaké příhodné a rovné místo pro stan, ale stále nebylo. Dál a při výstupu na Padělky údolím Kouteckého potoka pokračoval déšť. Vzpomněl jsem si na autobusovou zastávku, která byla asi před třemi kilometry a já ji minul. Rychlé rozhodnutí a rychlý sjezd zpět. Pak okamžitá příprava k odpočinku karimatka spacák a oblečení. Ještě před zalehnutím mě navštívili kolem projíždějící místní cyklisté a vyptávají se co to jedu za závod. Když déšť ustal vzájemně si popřejeme šťastnou cestu a dobrou noc. Ráno ve 4:00 budíček do pěti snídám, balím a pak vyrážím zas zpět na trať. Celkem pohodová cesta v údolí Kouteckého potoka. Došla mi voda a už nemám žádné jídlo, tak jedu dál a doufám, že bude následovat nějaká obec s obchodem, ale bohužel. Přes Oderské vrchy kolem Nečínského potoka jsem dorazil až k řece samozřejmě Odře. Po chvilkové jízdě kolem řeky ji překonávám a mířím po druhém břehu zpět Stezkou Českem. Další zastávka až Svatoňovice. Ptám se na obchod, ale ten je už delší dobu zrušen, tak alespoň doplňuji vodu a jedu hladový dál, přes vodní nádrž Kružberk až do obce Dvorce kde obchod je. Koukám do navigace a vidím i restauraci kousek za kostelem v Turistickém centru a mířím tam, že si dám něco teplého. Koukám ještě na otevírací dobu obchodu a počítám s tím, že se pak vrátím pro doplnění zásob. V restauraci Turistického centra si sedám na terasu a objednávám pivko a oběd. Když ho zkonzumuji a protože byl výborný, tak mám ještě hlad, tak si dám druhý a servírka se mi ještě ptá jestli si dám i polévku odpovím, že samozřejmě také. Začíná pršet, stěhuji dovnitř a mám ještě hlad. Dávám si silnou vekou kávu a přemýšlím jestli bych si nedal oběd třetí, ale to mi už bylo trapné. Pokecám s osazenstvem cyklistů o závodě. Poděkuji za výborné obědy rozloučím se a jedu do obchodu. Tam dokupuji zásoby a něco k zakousnutí a valím dál. Úplně jsem díky této zastávce v Turistickém centru Dvorce ožil a můj výkon byl po té ohromující. Nevím přesně v kolik hodin jsem odjížděl, ale přibližně jsem odtamtud ujel asi 100 km do CP2. Za celý den jsem ujel 155 km.

Do CP2 jsem dorazil v asi půl dvanácté v noci. Již před příjezdem mi z cépéčka volal Martin Karásek jeden z pořadatelů ( protože viděli podle mého trackeru že se blížím k CP) jestli mi má schovat večeři. Já byl celý zmrzlý ze sjezdu z Dlouhých strání a chtěl jsem horký čaj přesvědčil mě, že takhle pozdě asi nic neseženu a že mi schová i polévku. Úplně jsem ožil s motivací horkého vývaru a makal jsem jak to šlo, abych do cépéčka brzy dorazil a dal si ten vývar. Byla to ale delší cesta než jsem předpokládal a do toho začalo pořádně pršet. Nakonec jsem dorazil a dostal ten vývar s večeří k tomu dvě pivka a pak spánek. Konečně jsem se pořádně vyspal. Ráno koupel a telefonát do zaměstnání paní ředitelce Štěpánce Havlíčkové , abych mohl pokračovat v závodu, protože jsem už měl málo dovolené tak byla potřeba ji prodloužit. Celé dopoledne jsem čekal jak to bude s tím prodloužením dovolené, ale vůbec mi to nevadilo . Využil jsem čas na odeslání balíku zpět, k pořádné snídani, k opravě zadního blatníku na koloběžce a usušení všech věcí. Před obědem jsem opět zavolal paní řiditelce a ta mi oznámila, že vše vyjednala a mám dva dny dovolené navíc. Tímto ji ještě jednou děkuji. Bez ní bych závod nemohl dokončit. Tak samozřejmě díky velké radosti se mi povedlo zapomenout tracker. Takže cesta zpět na cépéčko a jak se říká znovu a lépe :). Bylo přede mnou pohoří Králický Sněžník. Jel jsem sólo už docela dlouho a sedla na mě únava hlad a žízeň. Restaurace nebyla v dohledu, navigace mi ukazovala pouze ubytování a já to zkusil. Byla to horská chata Návrší, která mě zachránila. Dvojitý oběd a pivko mě spasilo a já mohl pokračovat zas dál. Ujel jsem ještě takových 30km a začalo se smrákat a zas únava. Po tmě lesem a ve vysoké trávě se špatně hledala cesta. Usoudil jsem, že pojedu až ráno a najednou kde se vzala tu se vzala chalupa. Došel jsem k ní nikdo nikde tak na zastřešené terase u vchodu na stůl položil karimatku, spacák a už jsem spal. Ve čtyři zas budíček. V půl páté jsem vyrazil, sjel do údolí a v obci Dolní Boříkovice z jednoho z nízkých stavení mílař vyráží na trasu. Byl to můj budoucí kamarád Petr Tlach č. 39 prohodili jsme pár slov o cestě, ubytování a já valil dál do kopce. Při sjezdu z vrcholu Vysoký kámen jsem přejížděl střed cesty zarostlý trávou a přední kolo sjelo zpět a už jsem se válel. Naštěstí helma a brýle mě zachránili. Největší strach byl o klíční kost. Pár pohybů kontrola bolesti prohmatání. Vše OK. Pokračoval jsem dál a asi dvakrát zakufroval. Pak mě předjel Petr Tlach. Pár povzbuzujících slov a valíme dál. V obchodě v Mladkově jsme se sešli nebo tedy sjeli s Petrem Tlachem ale ještě i s dalším mílařem. Doplnění jídla, tekutin a zas dál každý sólo v neoficiáním cp ČESKÉ PETROVICE podpis na tabuli a zas dál. Po cestě dál, klacek v kole a otřesy ze sjezdů mi urvali přední blatník. V obci Klášterec nad Orlicí jsem urval zbytky blatníku a vyhodil do tříděného odpadu. Cestou kolem Divoké Orlice mě zas dojel Petr Tlach. Kus pokračujem spolu a povídáme o všem možném. Co nás všechno bolí. Petra velmi bolí koleno musí častěji odpočívat, aby to zvládl, protože bolest je nesnesitelná. Pokračuji zas dál sólo. Při výstupu na hřeben Homole mě začíná bolet pravé stehno a je to čím dál nesnesitelnější. Vyprahlý a hladový se občerstvuji v Kačenčině šenku Pod Homolí vše je samoobsluha prostě dokonalé občerstvení. Vypraznuji se a valím na vrcholek Koruna a Velká Deštná. Je hrozné vedro, potom sjezd do Šerlišského Mlýna, oběd, doplnění tekutin a když platím Petr mě zas předjíždí a ani nezastavuje, tak mažu za ním. Když ho dojedu, tak spolu posíláme sms o poloze a stavu. Potom přemýšlíme kde zakotvíme na noc. Vychází nám parkoviště v Polsku. Ještě jeden vrcholek Vrchmezí a pak parkoviště Duszniki-Zdrój. Přístřešek něco k jídlu a zalehnu na asfalt. Petr si staví stan na trávě a zalehne také. Ráno v půl páté budíček sbalit a zas dál. Jedu zas sólo s tím že Petr mě za chvíli dojede. A taky jo za chvilku jsme jeli zase společně. Dost dlouhou cestu polskem a přes broumovské stěny jsme absoluovali společně, až do Teplic nad Metují, kde jsme si dali společný dvojitý oběd a doplnili jídlo v místním obchodě. Cestou do Adršpachu se zas rozdělíme a jedu zas sólo. V hopůdce v Adršpachu dávám pivko s tím že mě Petr dojede a Petr nikde. Pokračuji tedy dál na polské hranice. Jednou zakufruji, tak hledám cestu. Po té mě čeká asi jedno z nejhorích míst závodu sestup z hraničního hřebene do Polska. Nejdřív jsem myslel že to neslezu, ale nakonec se to podařilo, protože muselo :). Při výstupu na Kobyla Gora bouřka a déšť. Samozřejmě uprostřed lesa, tak nejdříve karimatka nad hlavou ,vyčkávání a pak už mi to bylo jedno. U vrcholku mě Petr dojel tak zas spolu. Už je večer píšeme SMS a jedem do nejbližší obce se ubytovat. Projedem kolem Královeckého Špičáku přes lom až do obce Královec. V prvním přísřeší zastavujeme. Je to areál firmy zabývající se těžbou dřeva. V jejich přístřešku mezi domem a gatáží táboříme a osycháme. Je už tma a už se nám nikam nechce. Oba myslíme jak se co nejdříve zabalit do spacáku a spát. Přijíždí správce, nebo vedoucí firmy, tak se omlouváme a on že mu to nevadí ať klidně zůstaneme, že jde na lišku. V pět vstávám a jedu dál Petr zůstává že je to na něj moc rychlé. Počítám s tím že mě brzy zas dojede. Valím na Horní Malou Úpu. Je to pořádná zabíračka. Vysílenej zastavuji u chaty Hradečanka a vcházím dovnitř. Je mi zima a zkouším jestli by mi dali alespoň čaj a už při mém vstupu jsem upozorněn, že restaurace funguje jen pro hosty chaty. Nakonec mi personál řekl že čaj není problém. Sedl jsem a popíjím čaj. Pak ke mně přistoupí servírka , že tedy i snídaně by nebyl problém. Děkuji a využívám situace, dávám si královskou snídani formou švédkých stolů. Pak ještě raní hygiena káva a zas dál do Pece pod Sněžkou. Po cestě potkávám zas Petra a jedu dál. Výstup na Výrovku jde pouze přes přední kolo za ručku na blatníku. Turisté koukají jak tlačím koloběžku jako trakař. Na Výrovce pivko doplnit vodu a zas dál na Špindl. Na Horních Mísečkách v bufetu U zlomený běžky si dávám párek v rohlíku a pivko. Koukám za sebe a vyhlížím Petra a ten nikde. Valím dál a doufám že zvládnu ještě dnes CP3. Výstup k mohyle Hanče a Vrbaty, pak na labskou louku a hroznou kameny dlážděnou cestou na Voseckou boudu a po té stezce až do Polska po cestě mě předjíždí cyklista Roman Švach č. 143 prohodíme pár slov o závodě o zážitcích a Roman jede dál. Projíždím lomem Stanislaw a zas dál zpět do Čech do Jizerek. Krásným trailem do Lázní Libverda. V místní hospůdce 4. cenové skupiny si dávám klobásu a pivo zas odpovídám na hromadu všetečných otázek, co to jedu za závod a pak přání šťastné cesty a směr CP3. Snad to do tmy stihnu. Kopu do toho jako blázen a už se začíná smrákat. Dojíždím do CP3 a proti mně Roman jen se pozdravíme. Z posledních sil koukám do navigace a rekapituluji dnešní den. 120 km a převíšení 3650m není tak špatný výkon.Dávám jídlo. Sežral jsem jim tam všechny steaky a pak ještě buřtíka, pivka asi tři oprava koloběžky a spánek. Ráno jsem dostal kafíčko. Tímto bych chtěl taky poděkovat za perfektní podporu místního týmu CP3. V pět zas vyrážím na trať v listnatém lese kus nad cépéčkem je přede mnou velký krpál a mě se zrovna chce na velkou je mi vedro tak se vysvlékám a odlehčřuji si nejen zevněale i vnitřně:). Prostě jsem se na to nejdříve musel vys...... V první obci potkávám zas Romana a v další si dáváme jídlo u místního obchůdku v Hrádku nad Nisou. Pak jedem kolem hranic s Polskem přes Lužické hory. Zas se sjíždíme ještě s dalším mílařem cyklistou. Bouřka a déšť. Dáváme si kávičku a zákusek v cukrárně u Moniky. Po dešti valíme dál. Kluci mi ujíždí a já zas valím dál sólo. Směr Šluknov a dál na NORDKAP což je nejsevernější bod Česka. Cesta na Nordkap je strašná. Po tmě a neustále přeskakuji s koloběžkou přes potok, asi 20krát. Bahno, kameny, kořeny no prostě raubírna. Za Nordkapem zas dojedu kluky a dál jedeme společně. V obci Horní Poustevna kluci obsazují místní autobusové zastávky a já zas jedu dál s tím, že najdu pěkné místo pro stan. Nacházím ho až na louce pod rozhlednou Tanečnice. Po půl noci uléhám ,ráno v půl páté vstávám a valím na rozhlednu. Tam potkávám cyklisty a známého koloběžkáře Štěpána Koláře. Ten je v údivu co tam dělám. Cestou přes Labské pískovce a přes České Švýcarsko se všichni míjíme a potkáváme a sjedeme se zas na neoficielním CP Kamenická Stráň tímto děkuji za podporu. Vyrážím jako první a kluci mě zas po pár kilometrech dojedou. Mířím do koloniálu v obci Bynovec, který se nachází přímo v budově obecního úřadu. Na terase si dám jídlo, doplním vodu a jedu dál směr Děčín. V Děčíně hrozné vedro a stoupání na Červený vrch mě úplě vyšťaví. Další cesta je zas na slunci tak pořád doplňuji tekutiny. Zas se sjíždíme před Děčínským Sněžníkem výstup je hrozná dřina v podstatě celý výstup koloběžku nesu a na vrcholu u rozhledny z posledních sil objednávám pití na večer vyrážíme zas dál. Já jako poslední mířím na Tiské stěny. V Tisé v jedné z posledních chalup doplňuji pití a dostávám borůvkový koláč. Poděkuji paní mi popřeje šťastnou cestu a přes Adofov jedu na Komáří Hůrku. V místním přístřešku potkávám další kluky cyklisty které jsem zas dojel. Uléhají a s nimi prohodím pár slov, popřeji dobrou noc a ujíždím dál. Už je skoro tma. Jsem odhodlán jet celou noc. Hrozně to vysiluje tma i hledání cesty. Nad Cínovcem na louce uléham jen tak v botech do spacáku. Probudím se zimou a v zápětí mi zvoní mobil. Jsou tři vstávám a vyrážím zas dál přes Moldavu na Žebrácký roh, kde potkávám Štěpána Koláře a ten je celý zoufalý,že mu nejde navigace a jesli by nemohl jet se mnou. Já nic nenamítám a vyrážíme společně dál na Flájský kanál, který je samý kořen, takže spíš jdeme pěšky. Jedem spolu přes vodní nádrž Fláje a dál přes zámek Lichtenwald až do obce Mníšek. Po cestě na Strážný vrch mě Štěpán opouští. Navigaci měl po chvíli cesty hned funkční. Tak se rozloučíme a já pokračuji dál. Na vysílači Lesná doplňuji vodu. Kousek pod vysílačem v údolíčku potoka Lužec čeká za mostem Tomáš Hájek další z koloběžkářů, že prý čeká na Petra Smejkala. Popřejem si šťastnou cestu. U obce Zákoutí dojíždím Petra Smejkala a jedem docela pěkný kus společně. Za novým rybníkem Petra opouštím a sám jedu dál na Horu Svatého Šebestiána. V lese kus za Novou Vsí mě Petr zas dojíždí a kus jedem zas společně až do obce Kovářská kde si oba nakoupíme, napijeme a najíme. Vyrážíme chvilku po sobě, ale já už Petra nemohu dojet je hrozné vedro a mířím na Klínovec. Je to hroznej stoupák hroznou cestou pro pěší. Konečně vrchol. Objíždím restauraci s rozhlednou. Čeká mě Boží Dar a dál na Božidarský Špičák. Zas mě dojíždí Petr a jede hrozně rychle, já ho totiž předjel na Klínovci když doplňoval tekutiny. Teď jsem si řekl, že už mi nesmí uniknout tak jsem do toho kopal co to šlo a šlo. Už jsem se ho nepustil až do cíle. V Perninku doplňuji vodu a dojíždím zas Petra. V přírodním parku Jelení vrch posíláme SMS a domlouváme se že spojíme síly a do cíle dorazíme společně. Dáváme si večeři a zapíjíme ji a diskutujeme o našich stíhačích Tomášovi a Štěpánovi. Jesli pojedou po tmě nebo ne. Vím, že je to ještě moc daleko. Asi v půnoci jsme byli v Kraslicích. Trošku jsme zakufrovali při výstupu z Kraslic k vrcholu Sokol, kofejnové sáčky nám pomáhali překonat spánek, který se neustále častěji hlásil unavenému tělu. Pod Počáteckým vrchem jsme dali svačinku a diskutovli o tom jestli jet dál. Už i Petr přiznal, že vzálenost podcenil a že je dost unaven. Já jsem byl ochotný ještě chvíli jet dál, ale únava už i u mě byla dost vysoká, tak mi bylo jasné, že co nevidět bychom stejně museli zalehnout a odpočívat. Po dvou hodinách stpánku se dost těžko vstávalo, ale byla krásná teplá noc, žádná rosa, takže ideál. Dali jsme lehkou snídani a těšili se do cíle. Po hodince jízdy se začalo rozednívat. Cesta byla v pohodě, pouze na jednom místě u rybníka César jsme trochu zas +zakufrovali. Když jsme přijížděli do Skalné bylo vidět, že je Petr dost unavený a říká mi Pavle ty máš místo nohou snad pružiny. To mi polichotilo a je pravda, že díky tomu sice krátkému spánku jsem načerpal hodně energie do závěrečného dojezdu do cíle. Cesta vedla přes obce Kateřina a Hájek. Chvílemi jsem na Petra čekal, ale vždy mě dojel a pak jsme pokračovali spolerčně. Za obcí Hájek mi došli baterie v navigaci. Po výměně baterijí mě zmizela trasa a já jí nemohl v navigaci najít tak jsme jeli podle mobilu.Dojeli jsme do Nového Drahotova a pak už byla Bramborárna Třebeň Cíl našeho závodu za rohem. Dojezd do cíle byl úplně dokonalý chytli jsme se s Petrm za ruce slunce pálilo a mi vítězně projeli cílem. Vítězně tedy spíž Petr já byl druhý. Jeli jsme totiž každý v jiné kategorii. Petr Smejkal č. 133 byl vítěz kategorie Koloběžka nad 50let a já druhý v kategorii Koloběžka do 50let.

 Tímto bych chtěl poděkovat Petrovi za skvělou jízdu a skvělou společnost.

Další dík bych směřoval svým rodičům zejména mamce bez ní bych se na závod ani nedostal.

Dále by to byl hlavně sonzor firma BIGGEST jmenovitě Robertovi Benešovi a Simoně Šindelářové.

Děkuji taky za rady od rekordmana závodu z roku 2019 Martinovi Brožovi alias Marčáno.

Děkuji taky Bohu za pěkné počasí, za to, že jsem to i po komplikované zlomenině klíční kosti zvládnul.

Tento závod bych doporučil všem lidem, kteří si chtějí zkusit sáhnout na dno svých sil, jak fyzických, tak psychických. Na dně jsem sice nebyl, ale byly chvíle, kdy k tomu nebylo daleko. Nesčetně zážitků a situací, do kterých se běžně nedostanete. Dobrodružství a přátelství na celý život. Vyčištění hlavy od všedního života. Vyzkoušení si závodní euforie. Týden mi trvalo než jsem se zas v práci vrátil do starých kolejí.

CHTĚL BYCH TAKÉ V RÁMCI MÝCH ZKUŠENOSTÍ A DÍKY MÉMU KAMARÁDOVI MICHALOVI ŠTĚDRÉMU POZVAT A PŘEDAT ZKUŠENOSTI MLADÝM NA KROUŽKU CROSSKOLOBĚHU, KTERÝ OTVÍRÁME V ZÁŘÍ PŘI DDM ROKYCANY JIŽNÍ PŘEDMĚSTÍ.

TÍMTO ZVU VŠECHNY DĚTI OD 8 LET A 135CM VÝŠKY, KTERÉ MAJÍ ZÁJEM O SPORT POTAŽMO O KOLOBĚH, ABY SE PŘIHLÁSILI.

S pozdravem a přáním trhněte si :)

koloběžkář Pavel Cipra č. 25